Sochař a sklář Vladimír Bachorík ve svém bytě na pražském sídlišti vždy pracoval – proto si v rámci totální rekonstrukce přál navrhnout také sklářskou dílnu. Co si naopak nepřál, to byly dveře.  Neobvyklé zadání má cenný potenciál generovat neobvyklá řešení, čehož jsme se rozhodli využít k experimentu: jaké jsou maximální možnosti klasického panelákového bytu? Jak daleko lze zajít? 

Klíčovým limitem pro návrh je kromě statiky infrastruktura. Neuralgickým bodem se tak stává napojení vody a kanalizace, které definuje umístění jediného-skoro-uzavřeného prostoru. Nejvýraznější prvek proto tvoří koupelnový oblouk s toaletou a sprchou. Kvůli vedení odpadu je usazen 
na decentní platformě, která jemně podtrhuje jeho prostorovou dominanci. Půdorysnou kompozici doplňují tři otevřené copilitové „hokejky“, které nenásilně vymezují šatnu, sklad a dílnu, jinými slovy kuchyni. Zbylý prostor je volně modulován mezi těmito křivkami skla
a zůstává otevřen jakékoli budoucí interpretaci.  

Pracujeme s naším oblíbeným principem, kdy jednotný a jednoznačný prostor tvoří pozadí pro život (v tomto případě především tvorbu) jeho obyvatele. Pracujeme i s naším druhým oblíbeným principem, kdy odstraňujeme vše, co není nosné a co neporušuje zákon.